Úvodní strana Odborné články Vzteklina, vzteklina a ještě jednou vzteklina

„Vzteklina je akutní virové onemocnění centrálního nervového systému teplokrevných živočichů přenosné na člověka. Projevuje se změnami chování, zvýšenou dráždivostí, agresivitou, parézami, paralýzami a končí smrtelně.” MVDr. Oldřich Matouch, CSc.

Pokud si někdo otevře internetové stránky Státní veterinární správy (www.svscr.cz), najde tam pod odkazem „Zdraví zvířat – Vzteklina v ČR” velmi zajímavý článek MVDr. Oldřicha Matoucha, CSc. „Problematika vztekliny a její výskyt v České republice”. Autor, který je asi naší největší kapacitou v otázce vztekliny, stručně popisuje, jak to bylo s probíraným onemocněním na našem území v devatenáctém a dvacátém století, kolik bylo v jednotlivých časových úsecích diagnostikováno nemocných zvířat, jak to bylo v případě lidí a jaká se přijímala preventivní opatření. Do poslední kategorie například patří povinné očkování psů na celém území republiky, které bylo zavedeno s platností od 1. ledna 1953 a které výrazně ovlivnilo výskyt vztekliny u domácích masožravců. Patří sem u nás i v zahraničí praktikovaná orální vakcinace lišek, která znamenala průlom v tlumení nebezpečné nákazy u divoce žijících zvířat. Velmi potěšitelná je část článku, ve které se píše, že: „Od zavedení orální vakcinace v roce 1989 měl výskyt vztekliny v ČR výrazně sestupnou tendenci. Již v roce 1995 poklesl celkový počet pozitivních nálezů o 88 % ve srovnání s výchozím rokem. Tento příznivý trend pokračoval s mírnými výkyvy v následujících létech. V roce 2001 bylo registrováno již jen 35 případů a v roce 2002 pouze 3 případy vztekliny u lišek na okrese Trutnov. Od této doby nebyla již vzteklina na našem území diagnostikována. ČR tak splnila kritéria pro přiznání statutu nákazy prostého státu. Tato skutečnost byla deklarována ve věstníku OIE „Disease Information” č. 30 z 23. června 2004. “ Jsme tedy stát vztekliny prostý. Stále však je čeho se bát a není nic divného na tom, že preventivní opatření jsou zakotvena v našich legislativních předpisech. Majitelé psů si určitě uvědomují, že ze Zákona o veterinární péči (Zákon č.166/1999 Sb. o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění zákona č. 29/2000 Sb., č. 154/2000 Sb., č. 102/2001 Sb., č. 76/2002 Sb., č. 120/2002 Sb., 309/2002 Sb., 320/2002 Sb., č. 131/2003 Sb., úplné znění č. 286/2003 Sb., č. 316/2004 Sb., č. 444/2005 Sb., č. 48/2006 Sb., úplné znění č. 147/2006 Sb.) vycházející povinnost očkovat psy proti vzteklině není zbytečnou šikanou, ale zcela rozumným požadavkem. Většině lidí však uniká, že Zákon o veterinární péči obsahuje ještě jedno ustanovení, které se onemocnění vzteklinou nebo spíše jejího přenosu ze zvířete na člověka týká. Je zakotveno v části zákona, která vyjmenovává povinnosti chovatele (Hlava II, oddíl 1) a říká že: „Chovatel je povinen zajistit, aby bylo neprodleně a v rozsahu nezbytně nutném pro vyloučení podezření z onemocnění vzteklinou veterinárně vyšetřeno zvíře, které poranilo člověka nebo s ním přišlo do přímého kontaktu způsobem nebo za okolností, které mohou vyvolávat podezření z onemocnění touto nákazou.” O stejném problému hovoří Metodika kontroly zdraví zvířat a nařízení vakcinace na rok 2006, kde je v bodě hovořícím o zvířatech vnímavých na vzteklinu uvedeno, že má být provedeno klinické vyšetření zvířat, která poranila člověka, a) bezprostředně po poranění; b) 5. den po poranění. Metodiku vydalo Ministerstvo zemědělství ČR a Státní veterinární správa pod č.j. 42 205 /2005 –11 000. Z uvedeného vyplývá, že pokud pes poraní člověka, není z hlediska Zákona o veterinární péči a dalších na něj navazujících předpisů dostačující běžně praktikovaný postup, při kterém se zkontroluje, zda je či není hříšník očkován proti vzteklině. Vědí o tom i humánní lékaři a pokud poraněný člověk vyhledá ošetření, bývá vyšetření psa automaticky požadováno. Teď si asi řada lidí myslí, že je čiré bláznovství jít na předepsanou prohlídku se psem, který si např. nešetrně bral piškotek a přitom nás škrábl zubem nebo se psem, který nás tak vášnivě vítal, až jeho drápky zanechaly stopy na naší kůži. Ono je to někdy těžké a požadavky zákonů se mohou s našimi názory rozcházet. Platí však, že každý, kdo má psa, kočku, fretku nebo jiné na vzteklinu vnímavé zvíře, by měl výše uvedená pravidla znát a být připraven nést zodpovědnost za to, pokud je nedodrží. Odpověď na otázku: „Proč máme nechat vyšetřovat zvíře, které je proti vzteklině očkované?” není složitá. Ona totiž vakcinace ještě neznamená 100% jistotu, že se vytvoří dostatečná hladina protilátek k boji s chorobou, proti které očkujeme. S tím počítají i předpisy Evropské unie obecně a některých států zvlášť. Tyto předpisy požadují, aby zvíře, které cestuje na území daného státu, mělo sérologické vyšetření na vzteklinu. Tento typ vyšetření chce například Velká Británie, Irsko nebo Švédsko a chce jej také Česká republika, pokud k nám přijíždí pes ze států stojících mimo EU a nemajících s EU v této oblasti dohodu. Zmíněné vyšetření prokazuje, zda jsou v krvi vyšetřovaného zvířete protilátky proti vzteklině a zda jsou v dostatečném množství. V praxi to znamená, že prostě existují státy, které chtějí nejen vědět, že je pes proti vzteklině očkován, ale také že je schopen se jí ubránit a že z jeho strany nehrozí nebezpečí zavlečení choroby, kterou je možné označit za děsivou. Majitelé psů si asi teď říkají, že nikam necestují, psa mají hodného a že je tedy celá problematika tvorby protilátek na vzteklinu nezajímá. Skutečnost by však měla být jiná. Schopnost organismu vytvořit si obranné látky vůči určitému onemocnění se netýká jen vztekliny, ale řady dalších chorob včetně těch, proti kterým běžně očkujeme. I řádně očkovanému psovi může za určité situace hrozit nebezpečí, že onemocní psinkou, parvovirózou, infekčním zánětem jater nebo jinou chorobou, o které majitel předpokládá, že je jeho pes proti ní chráněn. Důvodů, proč k tomu může dojít, je celá řada. Patří mezi ně například vrozená imunitní nedostatečnost, při které zvíře má nulovou nebo omezenou odezvu na vakcinaci, patří mezi ně i očkování v nevhodnou dobu. Do této kategorie je možné zařadit například: • očkování nezralých zvířat – proto se očkování u štěňat opakuje a většina očkovacích schémat doporučuje poslední vakcinaci okolo 16 týdnů věku štěněte • očkování nemocných psů – organismus psa se soustředí na boj s jednou chorobou a na tvorbu protilátek proti chorobě druhé mu již nezbývají síly • očkování psů ve velké zátěži nebo psů, které zátěž čeká – například při očkování štěňat je třeba počítat s aklimatizací u nového majitele a štěně by se tedy nemělo očkovat těsně před nebo po odběru. Do této kategorie do určité míry patří i někdy praktikované a z hlediska majitelů psů zdánlivě jednoduché současné odčervení a očkování psa, na jehož nevhodnost většina výrobců vakcín upozorňuje. Uvedené body jsou jen malým upozorněním na to, proč nemusí náš pes reagovat na očkování tak, jak si přejeme, tedy tvorbou obranných látek. Očkování psů takřka vymýtilo nebo výrazně omezilo výskyt mnoha chorob nebezpečných psímu životu. Většina současných chovatelů nikdy nepoznala hrůzu nervové psinky, bílé oči doprovázející Rubarthovu chorobu nebo bezmocnost nad úhynem vrhu na parvovirózu. Na trhu je mnoho naprosto vynikajících vakcín. Je však třeba se psem zacházet tak, aby očkování mělo potřebný efekt. Pokud se objeví pes nebo fena, u kterých vzniká podezření, že je nedostatečná obranyschopnost záležitostí vrozenou, měli bychom mít sílu je vyřadit z chovu. Odchovávat krásná štěňata je moc pěkné. Daleko důležitější však je odchovávat štěňata zdravá.

---

---