Úvodní strana Odborné články Nemoci středního a vnitřního ucha

Klinické příznaky spojené s onemocněním středního ucha se často podobají příznakům souběžně probíhajícího zánětu zevního zvukovodu, a to zvláště u psů. Otalgia (bolestivost ucha), apatie, nechuť k příjmu potravy a bolestivost při otvírání tlamy jsou při onemocnění středního ucha výraznější. Přítomny mohou být též neurologické příznaky jako paréza či paralýza tvářového nervu. Nejvýraznějším příznakem onemocnění středního ucha je periferní vestibulární ataxie, projevující se nakloněním hlavy, horizontálním či rotačním nystagmem (záškuby očního bulbu), pohyb v kruhu, či padání proti směru léze. Klinické příznaky kochleárního poškození obvykle nejsou zaznamenány až do vzniku úplné hluchoty. Diagnostika onemocnění středního a vnitřního ucha je založena na důsledné a přesné anamnéze a fyzikálním, neurologickém a otoskopickém vyšetření. Zvýšená opacita a překrvení bubínku jsou také jedním z příznaků zánětu středního ucha. U psů s nepoškozeným bubínkem lze provést paracentézu (propíchnutí) za účelem získání vzorku na kultivaci a citlivost na antibiotika a cytologické vyšetření. Přínosem může být i RTG vyšetření bulla tympanica, které je však z důvodu správné pozice nutno provádět v celkové anestezii. Absence příznaků při neurologickém vyšetření však nevylučuje přítomnost onemocnění středního či vnitřního ucha. V současnosti je pro přesnou diagnostiku využíváno CT a magnetická rezonance. Hluchota Hluchota je popisována jako vrozená nebo získaná, konduktivní či senzoroneurální a vrozená s pozdějším nástupem. Konduktivní hluchota vzniká znemožněním přenosu zvuku do vnitřního ucha, obvykle druhotně jako následek zánětu vnějšího zvukovodu či středního ucha, a proto může být léčitelná. Sensoroneurální hluchota vzniká abnormalitami kochleárního systému, sedmého hlavového nervu a poruchami nervových drah a center v mozku. K testování sluchu u psů bylo použito několik metod, spočívajících buď na sledování chování nebo elektrické odpovědi po zvukové stimulaci. V posledních dvou desetiletích je ve veterinární medicíně používána metoda měření vzruchů v prodloužené míše. V současné době není možné léčit sensoroneurální hluchotu, ale probíhá intenzivní výzkum na poli kochleárních implantátů a neurotropních faktorů jak v humánní, tak ve veterinární medicíně. Zánět středního a vnitřního ucha Zánět středního ucha vzniká převážně jako následek zánětu zevního zvukovodu přes protržený bubínek. V řídkých případech může také dojít k přenosu infekce z hltanu Eustachovou trubicí. Přenos infekce krevní cestou je velice málo pravděpodobný. Mikroorganismy kultivované ze středního ucha tvoří v sestupné řadě následující druhy – pseudomonas, stafylokokus, betahemolytický streptokokus, malassezia, corynebacterium, nterococcus, proteus, E. coli a anaerobi. Infekce těmito mikroorganismy jsou spojeny převážně s perforací bubínku cizími tělesy nebo vznikají jako následek chronického, proliferativního a těžkého zánětu zevního zvukovodu. Bakterie mohou přímo infikovat střední a vnitřní ucho nebo produkují toxiny, které způsobují zanícení labyrintu. Jinými příčinami zánětu středního ucha jsou plísňové infekce (candida, aspergillus), novotvary, zánětlivé polypy a traumata. Terapie těchto stavů sestává z podávání systémově distribuovaných, širokospektrálních antibiotik. Léčivy prvního výběru jsou u zánětů středního a vnitřního ucha amoxicilinklavulanát a enrofloxacin. K vyhojení perforace bubínku by při použití těchto léčiv mělo dojít v průběhu 4 týdnů. Pokud není bubínek zahojen, neměla by být podávána topická léčba (ušní kapky), která by mohla být totoxická.

---

---