Úvodní strana Odborné články Leptospiróza psů – znovu přicházející onemocnění

Leptospiróza je zoonóza celosvětového významu, způsobená serovary parazitárního druhu Leptospira. Leptospiry jsou tenké, vláknité, pohyblivé bakterie, vytvářející spirálovitou strukturu. Leptospiry mají několik různých serovarů (poddruhů – grippotyphosa, hardjo, bataviae, canicola, pomona, icterohaemorhagiae, autumnalis and bratislava). Serovary jsou udržovány v přírodním prostředí množstvím subklinicky infikovaných divokých i domestikovaných zvířat – rezervoárových hostitelů, kteří slouží jako potenciální zdroj infekce pro člověka a vnímavá zvířata. Leptospiry a rezervoároví hostitelé se adaptují na prostředí a jejich patogenita se mění s časem a geografickou oblastí. Díky vakcinaci se patogenita serovarů L. canicola a L. icterohaemorhagiae snížila, zatímco jsou přibývající důkazy o vzniku onemocnění, způsobených jinými serovary. Jiným faktorem zvýšení prevalence, je zvýšený vstup domestikovaných psů do přírodních příměstských areálů. Leptospiróza byla poprvé určena jako příčina akutního smrtelného onemocnění u psů v roce 1930. Podobně se objevila i v severní Americe. Byly pozorovány příznaky jak jaterního, tak ledvinového selhávání a průběh onemocnění byl velmi rychlý a fatální, vzhledem k nedostatku účinných léčiv a vakcín. Při použití antibiotik a vakcín se onemocnění stalo méně závažným a méně častým, což vedlo k tomu, že řada veterinárních lékařů přestala při vakcinaci používat antileptospirovou složku. V posledních dvou desetiletích se zmnožily informace o vzniku onemocnění jinými serovary, než které jsou obsaženy ve vakcínách a nástup onemocnění je plíživý, s klinickými příznaky chronického ledvinového či jaterního selhání. Rozšíření povědomí o existenci leptospirózy vznikalo se širším rozpětím testovaných serovarů. Data získaná od 80. let potvrzují, že leptospiróza není expandující epidemií, ale endemickým problémem. Leptospiry se mohou přímo šířit mezi hostiteli těsným kontaktem cestou moči, pohlavními výměšky, pokousáním nebo pozřením infikovaných tkání. Nepřímý přenos zahrnuje expozice vnímavých zvířat kontaminovanými výkaly, potravou a podestýlkou. Infikovaná voda je nejčastějším zdrojem nákazy a leptospirám vyhovují vodní zásobárny se stojatou teplou vodou a alkalickým pH. Teploty 0 – 25 °C udržují mikroorganismy při životě. Mráz snižuje jejich přežívání. Klinické příznaky záleží na imunitním stavu napadeného zvířete a virulenci a množství serovaru leptospiry, kterou je exponováno. U mladých psů probíhá onemocnění mnohem závažněji. Je u nich pozorováno náhlé zvýšení tělesné teploty, strnulost a bolestivost. Příznaky pokračují zvracením, dehydratací a nástupem šoku. Jsou pozorovány též příznaky poruch srážlivosti krve. U subakutních onemocnění pozorujeme nechutenství, dehydrataci a žíznivost. Objevuje se také nechuť k pohybu, a paraspinální přecitlivělost. Mohou se objevit též příznaky zánětu spojivek, angíny a rýmy. U chronických případů se porucha ledvinných funkcí manifestuje hubnutím a zvýšeným pitím a močením, nechutí k žrádlu a zvracením. Příznakem akutního či chronického selhání jaterních funkcí je ikterus (žloutenka) způsobená akutní nekrózou či chronickou fibrózou. Mohou být pozorovány i další související příznaky jako ascites či hepatoencefalopatie. Diagnostické laboratorní změny zahrnují leukocytózu, trombocytopénii, vysokou hladinu urey a kreatininu a poruchy hladiny elektrolytů. Psi s poruchou jaterních funkcí mají často bilirubinémii a zvýšenou hladinu jaterních enzymů. Vyšetřením moči je zjištěna glykosurie, proteinurie, bilirubinurie a zvýšené množství leukocytů či erytrocytů. Základem diagnostiky je serologické vyšetření na hladinu protilátek. Jedinci s pozitivními titry mají často zkříženou reakci k různým serovarům. Izolace mikroorganismů je velmi obtížná z důvodu jejich vysokých nároků na kultivaci. Podpůrná léčba je závislá na závažnosti infekce a stupni poškození jaterních a ledvinových funkcí. Základem je antibiotická terapie zaměřená na zlikvidování mikroorganismů. K léčbě jsou používány penicilin a jeho deriváty. Ty však nejsou dostatečně účinné pro stadium ledvinných přenašečů. Zpočátku je injekčně podáván penicilin nebo ampicilin u zvířat s gastrointestinálními potížemi, způsobenými urémií nebo záněty trávicího systému. Pro perorální podávání u zvířat, která přijímají potravu používáme amoxicillin. Další antibiotika jako tetracykliny, aminoglykosidy a makrolidy by měly být použity pro eliminaci přenašečů. Doxycykliny mohou být podávány bez ohledu na stupeň poškození ledvin, zatímco aminoglykosidy nelze v tomto případě použít vůbec. Novější erytromycinové deriváty lze použít pro léčbu ledvinových přenašečů v případě toxicity doxycyklinů. Prevence leptospirózy zahrnuje léčbu infikovaných zvířat, která fungují jako ledvinoví přenašeči. To omezuje riziko onemocnění člověka, ale neomezuje možnost kontaminace vodních zdrojů od přenašečů z volné přírody. Omezení kontaktu psů se zdroji ve volné přírodě snižuje riziko onemocnění, protože většina infekcí vzniká pitím či při koupání ve volné přírodě více než přímou nákazou z moči přenašečů. Proti serovarům icterohaemorhagiae a canicola byly vyvinuty účinné vakcíny. Současné vakcíny obsahují serovary grippotyphosa a pomona. Na závěr je nutno podotknout, že leptospiróza je onemocnění přenosné na člověka a jako takové velmi nebezpečné. V případě onemocnění psa nebo kočky je nutno dodržovat přísná hygienická a desinfekční opatření.

---

---