Úvodní strana Odborné články Pes - dárce krve

Krev je právem označována za životadárnou tekutinu. Dárcovství krve, transfuzní stanice a krevní skupina jsou dnes ve spojení s humánní medicínou běžnými pojmy i pro laickou veřejnost. V posledních letech se však s transfuzí krve stále častěji setkáváme i v medicíně veterinární. Zpracování a skladování krve sice ještě zdaleka není na takové úrovni jako u lidí, ale právě vyšší informovanost chovatelů by mohla přispět k rozvoji této metody zachraňující mnohdy život. Na začátek několik základních pojmů a jejich vysvětlení. Krev je tělesná tekutina kolující v krevních cévách, skládající se z plazmy a krevních tělísek. Plazmu tvoří především voda, elektrolyty a krevní bílkoviny. Ke krevním tělískům patří červené krvinky (erytrocyty), bílé krvinky (leukocyty) a krevní destičky (trombocyty). Krev přenáší velké množství látek, má význam při udržování stálosti vnitřního prostředí a při obranyschopnosti organismu. Transfuze (krevní převod) je definována jako nitrožilní podání plné krve dárce nebo některé její součásti příjemci. Ve veterinární medicíně patří k nejčastějším transfuze plné krve. Krevní skupina je označení červených krvinek. Podstatou dělení krve na skupiny je určitá chemická sloučenina na povrchu buněčné membrány erytrocytů, která má charakter antigenu, tj. látky, kterou je tělo schopno rozeznat na základě její struktury jako cizí a proti níž je schopno vyrobit protilátky. Protilátka je látka bílkovinné povahy tvořená imunitním systémem a specificky zaměřená proti určitému cizorodému materiálu. Indikací ke krevní transfuzi je akutní či chronická ztráta plné krve (úraz, operace, otrava) nebo potřeba doplnění některých jejích komponent, například červených krvinek (nedostatky ve výživě, otrava estrogeny, autoimunitní choroby), faktorů srážlivosti krve (chronické krvácení, otrava, autoimunitní onemocnění), krevních bílkovin (ledvinná a jaterní selhání) nebo nespecifická léčba anemických a silně oslabených zvířat (dodání krevních tělísek, proteinů či obranných látek). Stejně jako u lidí je základním předpokladem úspěšného převodu totožnost krevních skupin dárce a příjemce. U psů se sice setkáváme s větším množstvím hlavních krevních skupin (viz rámeček), ale první transfuze krve u psa je zcela bez rizika i při užití zcela neznámé krve. K zamezení reakcí nesnášenlivosti (neklid, chvění, zvýšená frekvence pulzu a dechu, ztížené dýchání, kálení a močení, zvracení, slabost, horečka a zřídka kopřivka) u netestovaných příjemců se při druhé transfuzi buď použije DEA 1.1 a DEA 1.2 (viz rámeček) negativní krev nebo se provede zkouška snášenlivosti (smíchání vzorku krve dárce a příjemce po jejich úpravě a sledování vzniku sraženiny nebo rozpadu krvinek) či zkouška biologická (sledování reakce příjemce po podání malého množství krve). Dárce krve může být získán z různých zdrojů. Jednorázoví dárci mohou být zvířata ze stejného chovu, zvířata léčená na stejném pracovišti, zvířata z různých důvodů utrácená, zvířata pracovníků kliniky nebo zvířata zapsaná do dárcovských databází. Chov trvalých dárců krve je drahý a relativně nehospodárný (lze získat každé 3 týdny jen 10-20 ml krve na 1 kg) hmotnosti psa. Při předem připravovaném zákroku lze udělat konzervu vlastní krve nebo lze použít vlastní krev přímo, pokud je krev ve formě velkých krvácenin v tělních dutinách po dobu kratší než 24 hodin. Ideálním psím dárcem krve je naprosto zdravý mladý pes většího plemene (nad 25, lépe 30 kg). Musí být řádně vakcinován (nejpozději 14 dní před plánovaným dárcovstvím), nesmí dostávat žádné léky, nesmí v minulosti prodělat žádná vážná infekční onemocnění (například psinku, zánět jater) a nesmí být příjemcem krevní transfuze. Opakované odběry by měly být v rozestupu minimálně 3, lépe 6 měsíců. Trvalí dárci krve mají dostávat pravidelně železo, komplex vitaminů B a preparáty s vitaminem C. Pes může bezpečně darovat 15-20 % krve z vypočítaného krevního objemu, což představuje asi 16-18 ml krve /kg živé hmotnosti (například pes o hmotnosti 30 kg může darovat přibližně půl litru krve). Krev se odebírá do antikoagulačního (protisrážlivého) roztoku (obsahuje například citrát, dextrózu, fosfát). Krev je možné odebírat do vaků používaných v humánní medicíně, do malých vaků pro kočky, do vakuových láhví nebo stříkaček. Vlastní odběr krve není nijak komplikovaným zákrokem a psi ho většinou snášejí velmi dobře. Nejprve je majitel dotázán na zdravotní stav svého čtyřnohého miláčka a zvíře je podrobeno základnímu klinickému vyšetření (změření teploty, prohlídka, poslech hrudníku). Poté je pes fixován majitelem na vyšetřovacím stole buď vsedě nebo vleže na boku. Je mu přiloženo škrtidlo a do jedné z velkých žil na končetinách nebo na krku je zavedena injekční jehla nebo intravenózní kanyla. Poté je k jehle či kanyle připojena injekční stříkačka nebo odběrový vak a je odebráno potřebné množství krve. Rychlost odběru je různá, ale jen zřídka překročí 20-30 minut. Vzhledem k tomu, že trvanlivost krevních konzerv je velmi nízká (v ideálním případě 3 týdny) a že cena komerčně produkované a distribuované krve by byla neúnosně vysoká, je podle mých informací na většině veterinárních pracovišť v České republice preferována okamžitá aplikace krve příjemci. Transfuze krve je v mnoha případech rozhodujícím krokem v léčbě kritického pacienta. Registry dárců vznikly již na několika veterinárních pracovištích. Na naší klinice se během prvních dvou měsíců fungování registru přihlásila desítka majitelů (bližší informace o zapsání do registru a využití u nás registrovaných dobrovolných dárců získáte na níže uvedené adrese veterinární kliniky). Základním předpokladem fungujícího systému je těsná spolupráce chovatelů a veterinárních lékařů. V dnešní době mobilních telefonů a rychlých aut záleží pouze na majitelích, zda budou ochotni pomoci a poskytnout krev svého čtyřnohého miláčka pro záchranu jiného zvířete. Krevní skupiny: Krevní skupiny psa jsou klasifikovány podle DEA (dog erythocyte antigen) systému. DEA systém rozeznává šest hlavních krevních skupin (1.1, 1.2, 3, 4, 5 a 7). Jeden jedinec může mít i několik faktorů najednou. Proti antigenům DEA 1.1 a 1.2 se nevyskytují přirozené protilátky (tj. kolující v krevním oběhu bez předchozího kontaktu těla s antigenem), proto neslučitelnost v těchto antigenech při první transfuzi nezpůsobuje žádnou reakci. Posttransfuzní reakci je však nutné očekávat při opakované (v odstupu 1-2 týdnů) transfuzi DEA 1.1 nebo 1.2 pozitivní krve DEA 1.1 nebo 1.2 negativnímu příjemci. Tato reakce může být smrtelná. Přirozeně se vyskytující (bez předchozího kontaktu těla s antigenem) protilátky jsou nacházeny u psů zejména proti antigenům DEA 3 a 5 (analogie lidského ABO systému). Přirozeně se vyskytující protilátky proti krevní skupině DEA 7 má 15-50 % psů. Protilátky proti DEA 3, 5 a 7 jsou většinou velmi slabé. Antigen DEA 4 nesehrává při transfuzích významnou roli, protože protilátky proti němu nejsou schopny způsobovat hemolýzu (rozpad červených krvinek).

---

---